Kdybyste vo něm řekli, že každého lumpa dostihne a nic mu neunikne, byla by to lež jako věž. Má sice dlouhej frňák, to jo, ale čich, ten mu vždycky chyběl. Však se taky vědělo, že nenajde ani cestu ke své bytné. Naštěstí se v Pinďondírově nic lumpáckého nedělo. Dá se říci, že se nenašel nikdo, kdo by překonal lenost a třeba by i ukrad. Však vono se nechtělo nikomu ani moc chodit. A tam, kde se nic nedělá a nikam nechodí, se nikdo nikdy ani neztratí, to dá přeci rozum.
A co že je to za město ten Pinďondírov? Až jej jednou budete chtít navštívit, musíte jít rovně přímo za nosem, projít devět kopců, přeplavat devatero řek a při té poslední uvidíte líbezné město. No a za tím městem ujdete ještě tisíc kroků, až dorazíte k malé vesnici. A vedle té vesnice je obrovitánské pole ovesných klasů. V tom poli je malá dírka, prej tam zůstala, když tudy utíkala krysa či myš. Není to žádná velikánská ďoura. Je tak pidi, že ani midi není tak pidi. Voni ať vědí, že odtud název Pinďon-d-í-r-o-v. A jak tu pidi díru najdete? Nu, chce to trochu štěstí, hrstku rozumu a alespoň jedno pořádné voko míti. A když se tím vokem kouknete do té pidi díry, uvidíte celé město. A jestli ho navštívíte, tak si pište, že voni jsou bručouni a jak líní voni jsou, pánečku to budete koukat... A my jen dodáváme - to nám to ta česká ilustrátorka Michaela Machotová ale vymyslela druhý Kocourkov!
