Jsou plavčíci, kteří zachránili tolik duší, že tolik prstů na rukách není. Pak jsou tací, co jen prostě sedí a sluní se. Voni ať si nemyslí, že se někdo topí, prostě kde se neplave, se ani netopí, to se přeci ví. A jeden takový se slunil i v Pinďondírově. Šuškalo se, že byl námořníkem a ví, jak je oceán mokrý. Holt, jestli je to pravda či lež, se neví, von totiž s nikým nemluví.
A co že je to za město ten Pinďondírov? Až jej jednou budete chtít navštívit, musíte jít rovně přímo za nosem, projít devět kopců, přeplavat devatero řek a při té poslední uvidíte líbezné město. No a za tím městem ujdete ještě tisíc kroků, až dorazíte k malé vesnici. A vedle té vesnice je obrovitánské pole ovesných klasů. V tom poli je malá dírka, prej tam zůstala, když tudy utíkala krysa či myš. Není to žádná velikánská ďoura. Je tak pidi, že ani midi není tak pidi. Voni ať vědí, že odtud název Pinďon-d-í-r-o-v. A jak tu pidi díru najdete? Nu, chce to trochu štěstí, hrstku rozumu a alespoň jedno pořádné voko míti. A když se tím vokem kouknete do té pidi díry, uvidíte celé město. A jestli ho navštívíte, tak si pište, že voni jsou bručouni a jak líní voni jsou, pánečku to budete koukat... A my jen dodáváme - to nám to ta česká ilustrátorka Michaela Machotová ale vymyslela druhý Kocourkov!
