Tak to je v Pinďondírově jeden řezník, hrdlořez jak se patří, řek by si od pohledu každej. No, von statnej je, vo tom žádná, ale duší úplná citlivka. Bydlí v obrovitánským stavení. Voni si nemyslet, že zámožnej von je. Jenom má hrůzu ze zabíjení a při pohledu na červenou sebou vždycky sekne. V kuchyni bydlí ovce, v koupělně se čvachtají kačeny, v ložnici se válejí krávy, no prostě kam se vokem koukne, všude samej zvěřinec. A to dá přeci rozum, že to chce velké bydlo míti. Však von sám spí v kůlně na dříví. Holt ne nadarmo si všichni šuškají, že měl být spíše zelinářem.
A co že je to za město ten Pinďondírov? Až jej jednou budete chtít navštívit, musíte jít rovně přímo za nosem, projít devět kopců, přeplavat devatero řek a při té poslední uvidíte líbezné město. No a za tím městem ujdete ještě tisíc kroků, až dorazíte k malé vesnici. A vedle té vesnice je obrovitánské pole ovesných klasů. V tom poli je malá dírka, prej tam zůstala, když tudy utíkala krysa či myš. Není to žádná velikánská ďoura. Je tak pidi, že ani midi není tak pidi. Voni ať vědí, že odtud název Pinďon-d-í-r-o-v. A jak tu pidi díru najdete? Nu, chce to trochu štěstí, hrstku rozumu a alespoň jedno pořádné voko míti. A když se tím vokem kouknete do té pidi díry, uvidíte celé město. A jestli ho navštívíte, tak si pište, že voni jsou bručouni a jak líní voni jsou, pánečku to budete koukat... A my jen dodáváme - to nám to ta česká ilustrátorka Michaela Machotová ale vymyslela druhý Kocourkov!
